Při řešení každé transakce s mezinárodním prvkem je místo plnění tím prvním a nejdůležitějším údajem, který plátce musí zjistit. Místo plnění totiž určuje územní jurisdikci, které daná transakce podléhá. To znamená, že je-li místo plnění např v České republice, daň z přidané hodnoty vybere Česká republika a způsob zdanění, případně osobu povinnou daň přiznat a zaplatit, určí český zákon o DPH (samozřejmě pouze v mantinelech stanovených Směrnicí Rady 2006/112 a prováděcími předpisy). Je-li místo plnění naopak v jiném členském státě EU, platí předchozí věta obdobně pro tento jiný stát. Jestliže je místo plnění ve třetí zemi, znamená to, že v EU se předmětná transakce daní z přidané hodnoty zdaňovat nebude.

Místo plnění je většinou stanoveno právní fikcí, aniž je mnohdy rozhodující, v kterém státě se transakce skutečně fyzicky odehraje. Pravidla pro určení místa plnění jsou jednotná v celé EU a je třeba je také jednotně vykládat. Obecnou snahou při jejich tvorbě bylo zdanění ve státě spotřeby.

K místu plnění při poskytnutí služeb se vztahuje několik speciálních ustanovení (např. § 10 – služby spojené s nemovitostí, § 10a – služby přepravy osob atd., až § 10i – digitální služby). Plátce by měl při rozhodování o místě plnění konkrétní služby nejprve podle její povahy zjistit, zda tato služba spadá pod některé z nich. Nelze-li použít žádné ze speciálních pravidel, uplatní se pravidlo základní uvedené v § 9. Nejfrekventovanějším službám se budu věnovat v několika seminářích.

Upozorňuji plátce, že pravidla pro určení místa plnění jsou „sjednána“ pouze mezi členskými státy EU. Ať už tedy plátce stanoví místo plnění např. v tuzemsku nebo v jiném členském státě EU a transakce se přesto jakýmkoli způsobem dotýká třetí země, není vyloučeno, že plátci vzniknou v této souvislosti ve třetí zemi nějaké povinnosti. Třetí země totiž nejsou (až na výjimky) předpisem EU nijak vázány.

Jako vždy doporučuji mít při sledování videí při ruce zákon o DPH, případně Směrnici Rady 2006/112/ES (ideálně „úzetko“, které obsahuje vše), abyste mohli sledovat jednotlivá ustanovení, o něž svůj výklad opírám. Ta nejdůležitější jsou obsažena i v podkladech k jednotlivým seminářům.

Příspěvek 2. Služby podle základního pravidla pochází z Olga Holubová, lektor kurzů DPH

Při řešení každé transakce s mezinárodním prvkem je místo plnění tím prvním a nejdůležitějším údajem, který plátce musí zjistit. Místo plnění totiž určuje územní jurisdikci, které daná transakce podléhá. To znamená, že je-li místo plnění např v České republice, daň z přidané hodnoty vybere Česká republika a způsob zdanění, případně osobu povinnou daň přiznat a zaplatit, určí český zákon o DPH (samozřejmě pouze v mantinelech stanovených Směrnicí Rady 2006/112 a prováděcími předpisy). Je-li místo plnění naopak v jiném členském státě EU, platí předchozí věta obdobně pro tento jiný stát. Jestliže je místo plnění ve třetí zemi, znamená to, že v EU se předmětná transakce daní z přidané hodnoty zdaňovat nebude.

Místo plnění je většinou stanoveno právní fikcí, aniž je mnohdy rozhodující, v kterém státě se transakce skutečně fyzicky odehraje. Pravidla pro určení místa plnění jsou jednotná v celé EU a je třeba je také jednotně vykládat. Obecnou snahou při jejich tvorbě bylo zdanění ve státě spotřeby.

K místu plnění při poskytnutí služeb se vztahuje několik speciálních ustanovení (např. § 10 – služby spojené s nemovitostí, § 10a – služby přepravy osob atd., až § 10i – digitální služby). Plátce by měl při rozhodování o místě plnění konkrétní služby nejprve podle její povahy zjistit, zda tato služba spadá pod některé z nich. Nelze-li použít žádné ze speciálních pravidel, uplatní se pravidlo základní uvedené v § 9. Nejfrekventovanějším službám se budu věnovat v několika seminářích, pro ten první jsem vybrala služby spojené s nemovitostmi, další budou postupně následovat.

Upozorňuji plátce, že pravidla pro určení místa plnění jsou „sjednána“ pouze mezi členskými státy EU. Ať už tedy plátce stanoví místo plnění např. v tuzemsku nebo v jiném členském státě EU a transakce se přesto jakýmkoli způsobem dotýká třetí země, není vyloučeno, že plátci vzniknou v této souvislosti ve třetí zemi nějaké povinnosti. Třetí země totiž nejsou (až na výjimky) předpisem EU nijak vázány.

Jako vždy doporučuji mít při sledování videí při ruce zákon o DPH, případně Směrnici Rady 2006/112/ES (ideálně „úzetko“, které obsahuje vše), abyste mohli sledovat jednotlivá ustanovení, o něž svůj výklad opírám. Ta nejdůležitější jsou obsažena i v podkladech k jednotlivým seminářům.

Příspěvek 1. Služby související s nemovitostí pochází z Olga Holubová, lektor kurzů DPH

Při uplatňování zákona o DPH hrají ustanovení § 21 až § 25 důležitou roli, protože určují, v kterém okamžiku je plátce povinen splnit svoji hlavní zákonnou povinnost, tedy přiznat daň. Pojem povinnost přiznat daň používám univerzálně, a to jak pro skutečné přiznání daně v případě uskutečnění zdanitelného plnění, tak pro přiznání plnění osvobozeného od daně či plnění, které není předmětem daně v ČR. V posledních dvou případech se daň na výstupu sice nepřiznává a neplatí, nicméně, až na výjimky, je plátce povinen tato plnění uvádět do přiznání ve shodném okamžiku jako plnění zdanitelná. Poměrně široké téma jsem rozdělila do dvou seminářů:

• Den povinnosti přiznat daň – tuzemské transakce (§ 20a a § 21)
• Den povinnosti přiznat daň – přeshraniční transakce (§ 22 až § 25 a § 64 odst. 3)

Stejně jako pro jakoukoli jinou oblast DPH platí i zde, že odpověď na každou otázku, kterou plátce při aplikaci DPH řeší, k dispozici není, případně je možných odpovědí víc, než by si plátce přál. Jako příklad mohu uvést otázku DUZP u poskytnutí práva stavby, či otázku míry konkretizace zboží (služby) pro vznik povinnosti přiznat daň z přijaté úplaty. Při jejich řešení plátci nezbývá, než se chovat pragmaticky, tj. neriskovat, případně vyhledat pomoc daňového poradce, který by mohl být schopen najít řešení uspokojivé pro dodavatele a zároveň neohrožující významně odběratele při uplatňování odpočtu.

Jako vždy doporučuji mít při sledování videí při ruce zákon o DPH, případně Směrnici Rady 2006/112/ES (ideálně „úzetko“, které obsahuje vše). Vždy se snažím opírat svá tvrzení o konkrétní zákonná ustanovení, která je praktické při výkladu sledovat.

Příspěvek 1. Den povinnosti přiznat daň – tuzemské transakce pochází z Olga Holubová, lektor kurzů DPH

Ustanovení § 5 jsou pro uplatňování DPH zásadní, neboť vysvětlují dva klíčové pojmy, s nimiž zákon o DPH často pracuje. Jsou to pojmy ekonomická činnost a osoba povinná k dani. Nebude-li jim plátce rozumět, nebude schopen aplikovat nejdůležitější zákonná ustanovení.

Oba pojmy mají komunitární vymezení, což znamená, že při jejich výkladu jsou relevantní především ustanovení Směrnice a rozhodnutí SDEU a nepřipouštějí se žádné lokální odchylky.

Příspěvek Ek. činnost, osoby povinné k dani, včetně veřejnopr. a neziskových subjektů pochází z Olga Holubová, lektor kurzů DPH