Při řešení každé transakce s mezinárodním prvkem je místo plnění tím prvním a nejdůležitějším údajem, který plátce musí zjistit. Místo plnění totiž určuje územní jurisdikci, které daná transakce podléhá. To znamená, že je-li místo plnění např v České republice, daň z přidané hodnoty vybere Česká republika a způsob zdanění, případně osobu povinnou daň přiznat a zaplatit, určí český zákon o DPH (samozřejmě pouze v mantinelech stanovených Směrnicí Rady 2006/112 a prováděcími předpisy). Je-li místo plnění naopak v jiném členském státě EU, platí předchozí věta obdobně pro tento jiný stát. Jestliže je místo plnění ve třetí zemi, znamená to, že v EU se předmětná transakce daní z přidané hodnoty zdaňovat nebude.

Místo plnění je většinou stanoveno právní fikcí, aniž je mnohdy rozhodující, v kterém státě se transakce skutečně fyzicky odehraje. Pravidla pro určení místa plnění jsou jednotná v celé EU a je třeba je také jednotně vykládat. Obecnou snahou při jejich tvorbě bylo zdanění ve státě spotřeby.

K místu plnění při poskytnutí služeb se vztahuje několik speciálních ustanovení (např. § 10 – služby spojené s nemovitostí, § 10a – služby přepravy osob atd., až § 10i – digitální služby). Plátce by měl při rozhodování o místě plnění konkrétní služby nejprve podle její povahy zjistit, zda tato služba spadá pod některé z nich. Nelze-li použít žádné ze speciálních pravidel, uplatní se pravidlo základní uvedené v § 9. Nejfrekventovanějším službám se budu věnovat v několika seminářích.

Upozorňuji plátce, že pravidla pro určení místa plnění jsou „sjednána“ pouze mezi členskými státy EU. Ať už tedy plátce stanoví místo plnění např. v tuzemsku nebo v jiném členském státě EU a transakce se přesto jakýmkoli způsobem dotýká třetí země, není vyloučeno, že plátci vzniknou v této souvislosti ve třetí zemi nějaké povinnosti. Třetí země totiž nejsou (až na výjimky) předpisem EU nijak vázány.

Jako vždy doporučuji mít při sledování videí při ruce zákon o DPH, případně Směrnici Rady 2006/112/ES (ideálně „úzetko“, které obsahuje vše), abyste mohli sledovat jednotlivá ustanovení, o něž svůj výklad opírám. Ta nejdůležitější jsou obsažena i v podkladech k jednotlivým seminářům.

Příspěvek 2. Služby podle základního pravidla pochází z Olga Holubová, lektor kurzů DPH

Při řešení každé transakce s mezinárodním prvkem je místo plnění tím prvním a nejdůležitějším údajem, který plátce musí zjistit. Místo plnění totiž určuje územní jurisdikci, které daná transakce podléhá. To znamená, že je-li místo plnění např v České republice, daň z přidané hodnoty vybere Česká republika a způsob zdanění, případně osobu povinnou daň přiznat a zaplatit, určí český zákon o DPH (samozřejmě pouze v mantinelech stanovených Směrnicí Rady 2006/112 a prováděcími předpisy). Je-li místo plnění naopak v jiném členském státě EU, platí předchozí věta obdobně pro tento jiný stát. Jestliže je místo plnění ve třetí zemi, znamená to, že v EU se předmětná transakce daní z přidané hodnoty zdaňovat nebude.

Místo plnění je většinou stanoveno právní fikcí, aniž je mnohdy rozhodující, v kterém státě se transakce skutečně fyzicky odehraje. Pravidla pro určení místa plnění jsou jednotná v celé EU a je třeba je také jednotně vykládat. Obecnou snahou při jejich tvorbě bylo zdanění ve státě spotřeby.

K místu plnění při poskytnutí služeb se vztahuje několik speciálních ustanovení (např. § 10 – služby spojené s nemovitostí, § 10a – služby přepravy osob atd., až § 10i – digitální služby). Plátce by měl při rozhodování o místě plnění konkrétní služby nejprve podle její povahy zjistit, zda tato služba spadá pod některé z nich. Nelze-li použít žádné ze speciálních pravidel, uplatní se pravidlo základní uvedené v § 9. Nejfrekventovanějším službám se budu věnovat v několika seminářích, pro ten první jsem vybrala služby spojené s nemovitostmi, další budou postupně následovat.

Upozorňuji plátce, že pravidla pro určení místa plnění jsou „sjednána“ pouze mezi členskými státy EU. Ať už tedy plátce stanoví místo plnění např. v tuzemsku nebo v jiném členském státě EU a transakce se přesto jakýmkoli způsobem dotýká třetí země, není vyloučeno, že plátci vzniknou v této souvislosti ve třetí zemi nějaké povinnosti. Třetí země totiž nejsou (až na výjimky) předpisem EU nijak vázány.

Jako vždy doporučuji mít při sledování videí při ruce zákon o DPH, případně Směrnici Rady 2006/112/ES (ideálně „úzetko“, které obsahuje vše), abyste mohli sledovat jednotlivá ustanovení, o něž svůj výklad opírám. Ta nejdůležitější jsou obsažena i v podkladech k jednotlivým seminářům.

Příspěvek 1. Služby související s nemovitostí pochází z Olga Holubová, lektor kurzů DPH